Režie
Čím je režisér kvalitnější, tím má větší nároky na celý projekt.
Předpokladem pro kvalitu by mělo být vzdělání v uměleckém oboru, schopnost komunikovat s produkcí, překladatelem, úpravcem a herci. Režisér by měl být člověk, který má přirozenou autoritu u herců, měl by znát dokonale filmové prostředí, film samotný, musí mít cit pro obsazení, musí znát obvyklý casting (to znamená, kdo z českých herců obvykle mluví zahraniční originál - viz. Dabéři - herci) a samozřejmě by měl samotný dabing umět pojmout s nadhledem a potřebným odstupem. Režisér také musí mít smysl pro synchron a pro výraz herce.
Režisér, jemuž je určitý film k dabingu přidělen, se s ním nejprve dokonale seznámí. Několikrát si ho promítne v původní verzi a prostuduje si scénář v originále. Seznámí se s překladem dialogu a podrobně nastuduje dialogovou listinu překladu. Je-li to nutné, prostuduje k filmu různé reálie (např. historické, lokální a popř. i odborné).
Mnohé chyby dabingového převodu jsou způsobeny právě nedokonalým vystižením stylové polohy díla.
Druhým důležitým obdobím režisérovy přípravné práce je výběr hereckého obsazení české verze. Je samozřejmě důležité, aby český (dříve i slovenský) herec odpovídal původní postavě nejenom hlasovou podobností, ale také dalšími znaky hereckého projevu. Především však musí být roven uměleckým kvalitám.
Známý režisérský slogan říká, že dobré obsazení zaručuje uměleckou kvalitu.
Psychologický základ dabingu a naprostý předpoklad úspěchu je v tom, aby ve verzi, do níž se film převádí, byl divákovi poskytnut věrohodný hercký projev. Je-li divák rušen nedokonalým mluveným projevem dabujícího herce a nedokonalou režisérskou prací s hercem, ztrácí v převod filmu důvěru, aniž si to vlastně uvědomuje, a pak postřehne jakýkoliv (i malý) technický nedostatek v dabované verzi (např. i nepatrnou asynchronnost).
Největší ctižádostí dabingových režisérů je najít pro významného zahraničního herce adekvátního domácího představitele. Naše dabingová filmová i televizní režie se může pochlubit již několika znamenitými úspěchy. Například zasloužilý umělec V. Voska se výborně „shodl“ s Marcelem Mastroiannim (např. ve filmu Manželství po italsku). Znamenitý převod vytvořila ve filmu Kdo chce zabít Wirginii Wolfovou Jaroslava Adamová. Mimořádné shody docílil zasloužilý umělec František Filipovský s francouzským komikem Louisem de Funésem; vystihl jak jeho osobitý temperament, tak nevšední intonaci a kadenci jeho řeči. Lze dokonce říct, že František Filipovský typického francouzského komika „zčeštil“. Náš divák si již nedovede představit de Funése bez hlasu Františka Filipovského. Pro dabingového režiséra je tak šťastná shoda nesmírnou výhodou. Její násilné nebo lehkomyslné porušení může mít své následky. Důkazem toho je brněnský převod filmu „Restaurant pana Septima“, v němž Funése nedaboval Filipovský - a ačkoliv to byl kvalitní dabing, diváci si na tuto změnu stěžovali.
(více informací viz. Dabéři - herci a o Františkovi Filipovském také Ceny za dabing).
Velmi náročným úkolem režiséra je výběr herců pro epizodní úlohu. Mnoho režisérů (i produkčních) pečlivý výběr herců pro přetlumočení epizodních postav podceňuje. Neuvědomí si, že epizodní postavy v hodnotném díle nejsou jen pomocnými dějovými svorkami, nýbrž, že spoluvytvářejí atmosféru hry, dodávají hře významnou plastičnost a neposlední řadě dotvářejí i charaktery vůdčích postav. Herci, zvoleni do epizodních postav povrchně, mohou v konečném výsledku filmové či televizní dílo umělecky citelně poškodit. Totéž platí i o svědomitém a umělecky citlivém výběru a složení komparzu .
V některých zahraničních dabingových studiích mají pro obsazování herců zvláštní oddělení, které má k dispozici obrovskou kartotéku hlasových záznamů různých herců.
Režisér vede při natáčení herecký dialog tak, aby po všech stránkách odpovídal originálu. Zřídkakdy se film dabuje v dějové posloupnosti. Režisér zná film po stránce umělecko - ideové, proto odpovídá za uměleckou jednotu české verze, i když se nenatáčí v posloupném časovém sledu. Dialog a jednotlivé repliky musí být živé a věrohodné. Režisér si musí pamatovat, jak jedna smyčka navazuje intonačně, dynamicky i rytmicky na druhou, i když se nenatáčí v dějové posloupnosti.
